Prožít hotové martyrium = projít velkým utrpením, trápením.
V průběhu jednoho tisíciletí ovládlo křesťanství téměř celou Evropu a činilo si nárok, aby ovládlo i způsob života a myšlení svých oveček. Ježíš však byl nedostižným ideálem a propast mezi obyčejným, slabým a hříšným člověkem na jedné straně a božskou postavou z evangelií na straně druhé byla nepřekročitelná. Proto vyplnili mezeru prostředníci, světci, kteří vytvořili most mezi člověkem a Ježíšem, lidé žijící a hmotní, hmatatelní lidé, kteří došli zbožnění. Katolická církev rozeznávala dvě kategorie světců – mučedníky a vyznavače. Mučedníky (martyry) z řeckého slova martyr = svědek – byli ti, kteří obětovali pro víru život a dosvědčili tak pravdivost své víry krajním činem, kterým vydali svědectví o pevnosti své víry i o moci boha, kterého vyznávali. Druhou skupinu tvořili tzv. vyznavači, tj. světci, kteří sice pro víru nepoložili život, ale vynikali zbožností, horlivostí ve víře, dokonalými mravy a ctnostmi. Zůstaneme-li u naší historie, pak typickým příkladem mučedníka byl druhý pražský biskup Vojtěch Slavníkovec, který zahynul mučednickou smrtí na misijní cestě do pohanského Pruska, zatímco přední místo mezi vyznavači zaujal svatý Prokop, opat sázavského kláštera, centra slovanské liturgie a slovanského písemnictví.Zpracovala Veronika Stuchlíková, 9.a