Byli jednou dva bratři a bydleli v městečku zvaném Pamatovákov. V tomto městě nikdo na nic nezapomínal, což byla celosvětová rarita a jeho občané na to byli nemálo pyšní.Jenže pověst našemu Pamatovákovu kazilo ani ne moc blízko, ale ani ne moc daleko ležící městečko, velmi podobné tomu, o kterém jsem vám teď vyprávěl, avšak v tomto městě lidé na vše zapomínali, proto město dostalo příznačný název: Zapomnětlivov. Naši dva bratři, již výše uvedeni, se s faktem, že jim poblíž ležící městečko kazí pověst tím, že lidé zapomínají někdy dokonce i na své vlastní narozeniny, nechtěli smířit. A tak se jednoho všedního dne rozhodli, že se do sousedního města vypraví a že tam zjednají pořádek.
Tak, tak, chtěli zjednat pořádek, ale…
Ale, kde jsem to skončil? A, už vím.
Takže se vypravili na cestu se starostovým požehnáním, řádným vybavením, jídlem a se dvěma pusami na čelo od mámy.
Šli, šli …. Á, už došli, ale ne k městu, pouze k hranicím těchto dvou měst. Nejde ani slovy popsat, jaký mezi dvěmi stranami hranic panoval rozdíl.
Na jedné straně pole obdělána, obilí v úhledných řádcích zaseto, určitě strana Pamatovákova.
Na straně druhé – myslím,  přesně řečeno jedním slovem: plevel.
A zase šli, šli …
A už jsou tu – v Zapomnětlivově. Šli ulicí a zděsili se:  v hodinářství šly hodiny každé jinak, jak je hodinář zapomínal nastavit, řezník málem usekl zákazníkovi prst, jak zapomněl sekat správně maso, školáci chodili do školy různě – to jak se dívali k hodináři na různě jdoucí hodiny, cestující jel místo do Prahy do Brna, protože zapomněl, v kolik hodin mu jede správný autobus.
„Tak tady nás čeká spousta práce“, řekli si bratři, když prošli celé město a šli do blízkého lesíka zjistit, zda to zapomínání panuje i v okolní krajině.
Naštěstí v lese tomu tak nebylo. Jeleni a srnky se vesele pásli, veverky hopsaly po stromech. Byl teplý slunečný den, ale nad jedním místem v lese se pořád točil velký ohromný, černý mrak a naši bratři se najednou lekli, když se z něj přímo dolů do lesa snesl blesk. Sebrali odvahu a k tomu místu, kde se sbíhaly blesky, se vydali. Prodírali se houštím, až k tomu místu přišli a uviděli vysokou, tmavou věž bez oken, až na jedno malé okénko pod střechou, ze kterého svítilo světlo.
Bratři, poháněni zvědavostí, otevřeli velké dubové dveře a začali stoupat po schodech nahoru. Teď přišli k dalším dveřím, tyhle ale nebyly obyčejné, byly jako dveře do komnaty nějakého krále. Zabudované uprostřed výklenku, zlatem kované, krásně naleštěné.
Vešli dovnitř a uviděli starého, velmi starého muže sedícího v křesle. Všude kolem něj v roztodivných nádobách bublaly všelijaké tekutiny. Muž se na ně chvíli díval a pak řekl hlasem, který jakoby k němu nepatřil: „Kdo jste a co chcete?“
Jeden z bratrů odpověděl: „Jsme bratři z města zvaného Pamatovákov a přišli jsme do města, které leží u tohoto lesa, abychom zde zjednali pořádek. A kdo jste Vy?“
Stařec odpověděl: „Já? To není důležité, kdo jsem, ale spíš co jsem udělal, ne?“
„Takže Vy máte na svědomí ten zmatek v Zapomnětlivově?“
„Bohužel ano. Prosím, posaďte se, vše vám povím. Už odmalička jsem chtěl být chemikem a taky jsem se jím stal. Jenomže jak jsem stárnul, začal jsem zapomínat, velmi zapomínat, tak jsem se přestěhoval sem. Od doby, kdy zapomínání začalo, pokoušel jsem se připravit výtažek, který by tomu zabránil, jenže se stala nehoda. Omylem jsem do zkumavky s roztokem strčil prst. Jednak mi tam spadl vlas a jednak, protože byl roztok horký, jsem se lekl a vylil ho  do odpadu. S tím se dostal do čističky vody v Zapomnětlivově a všichni občané se nakazili mou zapomnětlivostí.“
„To je smutné“, řekli bratři, „jak Vám a městečku můžeme pomoci?“
„Museli byste uvařit protilátku.“
„Jistě, ale jak?“
„No, někde jsem měl knížku, jak to udělat, ale zapomněl jsem kde, nechte mne chvíli přemýšlet, třeba si vzpomenu.“
Tak stařec přemýšlel a bratři čekali. Vzpomínal 5, 10, 15 minut, až si vzpomněl.
„V knihovně, třetí řádek seshora, devátá kniha.“
Bratři šli do knihovny a knihu našli. „Máme a jdeme na to!“
Trvalo jim celý den a celou noc, než protilátku připravili.
„Už je to hotovo, pane.“
„Výborně,“ pochválil je stařec, „dejte mi napít. Ááách. To je úleva.“
„Ale jak to dáme ostatním lidem ve městě?“ ptali se bratři.
„Můžeme protilátku smíchat s limonádou a prodávat ji ve městě.“
„Super nápad, tak jdeme!“
Celý den prodávali limonádu a každému, kdo ji vypil, vše povyprávěli. Když se i s panem Heřmanem (tak se starý chemik jmenoval) vrátili do Pamatovákova, dostali od starosty medaili za službu městu a všichni se radovali, zpívali a tancovali. O pár dní později byl Zapomnětlivov přejmenován na Pamatovákov Dvě.Ještě, že si nakonec všichni vzpomněli, viďte?
Tomáš Holešovský, 6.c