Zamysleli jste se někdy nad tím, co vám škola dala a vzala? Určitě. Ať už ve školních lavicích při zase jedné nudné hodině nebo při vzpomínání na svá školní léta. A určitě se shodneme na tom nejdůležitějším. To nejdůležitější, co mně škola dala, je základní vzdělání a tím mě dobře připravila nejen na další studium, ale i na život. Dala mě taky kamarády, které jsem postupem času poznávala a ze kterých se stali buď opravdoví přátelé, nebo obyčejní spolužáci. S postupem času se taky měnil můj pohled na svět. Z toho dětského se stal ten dnešní, skoro už dospělý.
Škola mně dala možnost reprezentovat ji v soutěžích a olympiádách a tím vyniknout, vědět, v čem jsem dobrá, a zdokonalit se. Díky škole jsem poznala radost z úspěchu a smutek z neúspěchu. Pocit z dobré známky a pocit, že se mně něco podařilo, ale taky pocit zklamání.
Lhala bych, kdybych řekla, že mě škola vzala dětství. I když jsem strávila půlku dne ve škole, měla jsem dostatek volného času na kamarády, rodinu i na své záliby.
A co mně tedy škola vzala? Když jsem dostala špatnou známku, vzala mně škola dobrou náladu. Tu mně vždycky zvedli mí spolužáci. Většina jich odejde na jinou střední školu, a tak mně škola, která mně je na začátku dala, zase na konci vezme.
Do školy jsem se vždycky těšila a cítila jsem se v ní dobře. Nejen díky skvělému kolektivu spolužáků, ale taky učitelů. Vždy to s námi neměli lehké. Ale ať už jsou jakkoli přísní, ať nás zahrnují úkoly a písemkami, musíme uznat, že nás toho hodně naučili.  Dokážete si školu představit bez učitelů? Nebyla by to nuda? Nebýt jejich názorných ukázek, legračních příkladů a všeho toho, čím nám zpestřují nezáživné učivo?
Devět let povinné školní docházky jsem si užila a budu na ně ráda vzpomínat. Škola mně toho opravdu hodně dala. A ne nadarmo se říká, že je základ života. Už teď vím, že školu, do které jsem s radostí přišla, a do které jsem ráda chodila, budu smutně opouštět.
Veronika Janíková 9.DKdyž se zamyslím nad svojí školní docházku, vybaví se mi celá řada věcí.
Při vzpomínce na můj první školní den mi přeběhne po tváři úsměv. Jaká to byla moje první cesta do školy? Trocha strachu a obavy z toho, co mě čeká, ale stejně jako většina dětí, jsem se do školy i docela těšila. Paní učitelka si s námi rozuměla a já jsem byla v první třídě velice spokojená.
Postupem času, jsem ale zjistila, že škola není až tak jednoduchá, jak se mi na první pohled zdála, a protože se se základní školou za pár měsíců rozloučím, vede mě to k zamyšlení nad otázkou, co mi škola dala a vzala. Škola mi dala hodně zkušeností a rad, bez kterých se v životě určitě neobejdu. Naučila mě také číst, psát a počítat. Vysvětlila mi, co jsou to mocniny a odmocniny, kde se píše měkké a tvrdé í a další důležité věci. Někdy jsem ale měla pocit, že se učíme i spoustu zbytečností, které nikdy nebudeme potřebovat.
Ve škole jsem našla hodně kamarádů a kamarádek a zažila s nimi spoustu pěkných chvil, jak na školních výletech, tak i ve škole. Ale jak už to bývá, ve škole nezažíváte jenom pěkné chvíle. Mezi ty, kterým bychom si všichni chtěli vyhnout, patří čtvrtletní práce, písemky a zkoušení, které ne vždy dopadne tak, jak bychom si přáli, zvláště když jsme se nepřipravili.
A co mi škola vzala? Vzala mi asi jen část dětství, které je teď skoro pryč a spoustu času, když jsem každé dopoledne a někdy i odpoledne seděla ve škole a učila se. Vím ale, že to byl dobře nastavený čas. Myslím si, že když za pár let zavzpomínám na základní školu,zjistím, že to byla vlastní vlastně ta míň náročná a zábavnější část školní docházky, přestože si to teď já, ani moji spolužáci neuvědomujeme.
Marcela Fryštáková, 9.D
Když jsem chodila do školky, strašně jsem se na školu těšila. Měla jsem krásnou aktovku, pouzdro, pravítka a jiné pomůcky. Můj starší bratr mě strašil, že prý nás tam budou do všeho nutit a nebude se mi tam líbit. Vím však, že to  myslel ironicky.
Ve škole se mi moc líbilo. První den jsem tam dostala různá pera a tužky. Další dny jsem byla stále nadšená. Pečlivě jsem si dělala domácí úkoly. Časem jsem však dosáhla podobného závěru, jak mi kdysi říkal brácha. Se školou mi totiž přibývaly i kroužky, do kterých mě naši přihlásili.  Za delší čas jsem si někdy dávala různé otázky. Budu to ještě stíhat? Má to vůbec cenu? Ale vím,že co se teď naučím,to se mi vyplatí.
Škola mi vlastně dala znalosti, trpělivost, kamarády, ale i spoustu trápení a zklamání. Neminuly mě tam ani soutěže,ve kterých jsem se učila spolupráci.
Každé pro má také své proti, a tak mne někdy mrzí, že mi vzala tolik času,ve kterém jsem mohla jezdit na kole, plavat nebo si jen tak užívat pohody.
Nakonec jsem přece dospěla k názoru, že to jinak nejde a nemůžeme být hloupí.
Komu mám však za školu poděkovat? Rodičům? Učitelům? Těmto lidem jsem vděčná za to, co pro mě udělali. Ale ze školy vím, že povinnou školní docházku zavedla Marie Terezie, takže dík by měl patřit jí.  
Alžběta Petruchová, 9DVše začalo začátkem roku 1998, když jsem poprvé vstoupil do školy jako budoucí prvák k zápisu. Škola na mě zapůsobila velkým dojmem. Ze své první návštěvy jsem odcházel s nadšením.
Nyní jsem už téměř na konci povinné školní docházky a na své začátky se dívám s nadhledem. Při čekání na svou první školní hodinu jsem se díval kolem sebe na všechny ty děti, které byly již mými spolužáky, ale já je ještě neznal. Byli to jen holky a kluci, které jsem nikdy před tím neviděl. No, a jak tam tak paní učitelka stála, měl jsem chuť utéci i s novou aktovkou na zádech. To byl můj první den ve škole. Na první stupeň vzpomínám velmi rád. Zpočátku jsem chtěl být vším a tak jsem se stálé učil a učil. S postupem času se mé sny rozplývaly a nové informace zůstávaly.
Jak roky plynuly, začal jsem chápat, že škola není vždy tak zábavná, jak nám říkali ve školce. Ale je to taky o známkách, které hodnotily moje vědomosti. Na známkách mi vždy záleželo. Mezi mé nejoblíbenější vždy patřily a patří jedničky, kterých mám nejvíce.
Mým studijním životem prošlo, prochází a bude ještě procházet ještě mnoho učitelů. Někteří jsou oblíbenější a někteří zase méně. Zatím jen stěží poznám špatného učitele. To zjistím až při dalším studiu a to tím, jestli mě na něj dobře připravil. Myslím si, že mě mí učitelé hodně naučili a občas vyšli i mé povaze vstříc.
Škola nikdy nikoho nedokáže naučit lidskosti a citu. Těmto i ostatním lidským vlastnostem se učíme po celý život a to zejména v prostředí, ve kterém žijeme. Občas se učíme, co v běžném životě nepoužijeme, a myslím si, že oblíbenou hlášku učitelů „ale musíš mít aspoň široký všeobecný přehled“nikdo z nás puberťáků nebere vážně. Podle mě škola pomáhá vytvořit určitý základ pro život spolu s rodinou, ale záleží také na osobnosti a pilnosti člověka.
Dnes, když se zeptám, co mi škola vzala a dala, je jisté, že mi dala i vzala mnoho věcí. Kdybych dal klady na jednu misku vah a zápory na opačnou, vždy převládnou klady.
A za to ti, školo, děkuji.
 
Jiří Šmíd, 9.D