V chaloupce uprostřed lesů žili dva bratři. Starší Matěj byl urostlý a protože měl plešku, nezahlédnete ho jinak než ve svém starém klobouku. Mladší Alfons byl menší, ale mohutnější a
daleko široko nebylo nikoho, kdo by se jednomu z bratrů postavil.
Jednou, když šli obdělávat své políčko, bylo horko, co horko, přímo vedro bylo, a tak si vzali s sebou svého starého oslíka, naložili na něj měchy s vodou a vyrazili. Když došli k poli, uvázali osla u stromu. Sundali z něj měchy a nechali ho popásat. Obhlíželi pole. Dávali tyčky k rajčatům,vytrhávali plevel a ani si nevšimli, že se oslík pustil s chutí do provazu, na kterém byl uvázaný. Hryzal,  hryzal, hryzal, až ho přehryzl. A to bylo teprve popásáníčko, když ho na krku nic neškrtilo. Vyběhl na kopeček nad polem, kde byla tráva šťavnatější, a začal se pást a pobíhal od jednoho konce k druhému.
První si jej všiml Matěj a hned spustil:,,Proč jsi ho odvázal? Kdo ho teď má nahánět?“ Alfons se zvedl od keříku, který zrovna okopával a řekl:,,Já ho neodvázal, já to nebyl, nejspíš si ho nepřivázal dost pevně.“ A tak se tam hádali a pustili se do sebe místo toho, aby šli oslíka chytat. Mleli se a mleli. Oslík je se zájmem pozoroval, ale pak se rozhodl jít domů napřed, než dohrají tu divnou hru.
Bratři se od sebe odtrhli, až když jim z toho věčného překřikování a hádání vyschlo v krku. Napili se a chtěli se vydat domů, ale co to, kde je oslík? Co jim zbývalo, museli dát měchy na záda a lopotit se celou cestu s ohnutými a křivými zády. Sem tam po sobě ještě sekli jazykem, ale na víc už se nezmohli.
Když po setmění došli domů, celí polámaní a pohmoždění, oslík už spokojeně spal ve své stáji. Celý utrmácení lehli do postele a spali až do oběda příštího dne.Magda Pleváková, 7.c