Vědět, kde nás bota tlačí = znát své nedostatky.
Své nedostatky znal a zná snad každý, a i proto je toto rčení staré už bezmála dvě tisíciletí. Římský státník a vojevůdce Aemilius Paulus se rozvedl navzdory tomu, že jeho manželství bylo považováno za šťastné. Jeho manželka splňovala nepostradatelných pět P. Na dotaz, proč tak učinil, ukázal na svou botu a sdělil zvědavcům, že i ona vypadá na pohled pěkně, ovšem pouze ten, kdo v ní chodí, ví, kde ho tlačí. A svou manželku znal zřejmě stejně dobře jako své boty.
Boty se užívají i v různých rčení: člověk může „prásknout do bot“, mít „boty sedmimílové“ nebo „toulavé“ nebo že mu „teče do bot“, „udělat botu“ znamená splést se. To se podařilo někdy v první polovině 16.století i německému faráři Stieflovi (der Stiefel=bota), který v jednom ze svých kázání stanovil i přesné datum konce světa. Po tomto prohlášení, donesenému důvěryhodnou osobou, vypukla vřava a chaos. Stieflovi farníci, kteří slovům proneseným z kazatelny uvěřili, rozprodali majetek a v očekávání konce světa stržené peníze prohýřili, zatímco jiní na jejích hlouposti vydělali. Rozčarování muselo být velké, protože konec světa se jak známo nekonal. Ale od té doby se říká, když se někdo splete a nastane chyba, že udělal „botu“. Někdy můžeme zaslechnout i přirovnání, že je dotyčný člověk hloupý jako farářovy boty, což je vlastně zdvojením, neboť první botu udělal už pan farář Bota.
Zpracovala Valentina Savkiv, 9.E