„Ahoj, mami, tak jsem tu!Jůů, já dýchám, směji se na tebe. Ale co to? Z očí se my hrnou proudy vody. Pláč? Ano, mám totiž hlad. A brzy lozím po čtyřech, zkoumám svět. Umím dokonce i papat. Narostly mi zuby. Řekl jsem svoje první slovo. Dokáži chodit po dvou jako vy ostatní, ba dokonce i cupitám. Mám svoje první bobino. A světe, div se, znám móc věcí. Moje oči jen kukají na ty nové. Pozorují maminku, jak se směje, tatínka, jak mi čte pohádku, ale i maminku smutnou, ubrečenou a tatínka naštvaného. Už nemám kočárek, chodím úplně sám. A zítra půjdu poprvé do školky. Umím postavit domek ze stavebnice, říkat básničky, i hrát různé hry. A je to tu. Jdu do první třídy. Zde se učím počítat, psát a číst. Moc mě to tu baví. Druhá, třetí, čtvrtá třída a jsem v páté. Už si nehraji s traktorem, ale teď si hraji s klukama na vojáky. Už jsem se i popral, mám poznámku a znám sprostá slova. Šest, sedm, osm, devět, zítra mi bude  15 let. Zkusil jsem kouřit. Vycházím devítku. Hlásím se na střední školu. Máma je ráda. Táta taky, ale s námi už nebydlí. Je mi po něm smutno. Ve škole se mi to tu vše protiví. Své problémy řeším drogami. Je mi 20 let. Mám svůj vlastní dům, i holku jsem si našel. Chtěl bych jít na vysokou. Ale co  to? Svět je na mě zlý. Najednou se mi nedaří. Holka mě opustila, přišel jsem o byt. Táta mi umřel. Už mi zůstaly jen máma a drogy. Na školu kašlu. Utíkám… Otevřu oči a vidím, jak jsem v nemocnici, ležím a nade mnou stojí máma. Zase utíkám. Ale svého kamaráda nosím pořád s sebou. Dává mi pocit jistoty, vše je najednou krásné…. Mami, kde jsi? Já jsem opět v nemocnici. Je mi 26 let. Jůů, máma. Podívej, mámo, já umírám! Nebreč, znovu se uvidíme! Mami, ahoj.“Katka Zelinková, 9.a