Ahoj! Jmenuju se Kateřina Chlupová a chodím do 7.D. Povím vám svůj příběh:
     Píše se rok 1999 a já spím s mamkou po obědě. Vstaneme a jdeme se projít, když vtom si mamka všimne, že kulhám, a tak se mnou zašla hned druhý den k doktorce.
    Paní doktorka mě poslala do nemocnice a tam nám řekli, že mám nemocné kyčle. Tato nemoc se latinsky jmenuje Perthes billat. Po zhlédnutí rentgenu si mě tam rovnou nechali a dostala jsem pěkné růžové pyžamko. Mamka na chvilku odešla a potom mi donesla nějaké moje věci, jako třeba plyšáka Punťu, knížku a oblečení.
    V nemocnici jsem před první operací byla asi měsíc. Těsně před operací za mnou dojela mamka a zůstala tam se mnou, až  mě pustili domů. Asi měsíc nebo dva po propuštění mě čekala ještě jedna  operace, kdy mi vytahovali šrouby, které držely kosti, než srostly. Potom mě čekalo ještě vytahování stehů, řeknu vám, není to nic příjemného. Asi po půl roce, možná víc, nevím to přesně, jsem byla na kontrole a tam mi řekli, že už nemusím chodit o berlích, o kterých jsem až dosud chodila, paradoxem je, že za další půl rok mi řekl, že musím na další dvě operace s druhou nohou. Začala jsem jezdit na vozíčku a potom až se uzdravila pravá noha, tak jsem začala chodit zase o berlích.
    Teď už chodím normálně, ale mám jednu nohu kratší, možná jste si všimli, že mám tak divně vysokou podrážku levé boty. Někteří lidé mi závidí, že nemusím cvičit v těláku. Musím říct, že nemají proč. Jen si to zkuste skoro osm let necvičit a jenom se dívat, jak ostatní dovádějí nebo se rozčilují nad tím, že běhají mostky nebo kyvadlák. Věřte, že když se na to tak dívám dvakrát týdně, tak mám sto chutí si to s nimi vyměnit.
    Když se dívám, jak se někdo posmívá někomu, kdo je nějak postižený, mám sto chutí jít a jednu mu vrazit, protože já vím, jaké to je, když jste na vozíčku. Takže se pěkně prosím postiženým lidem neposmívejte, protože oni mají taky právo na štěstí.
                     Kateřina Chlupová 7.D