O trnkové princezně

Bylo, nebylo. V jedné obyčejné rodině se narodil rybářovi syn Jaroslav. Otec ho naučil rybářskému řemeslu. Když Jaroslav vyrostl, vydal se do světa. Měl krásného bílého hřebečka. Jak projížděl městem, zastavil se na trhu a koupil si něco na jídlo a pití. U jednoho starého trhovníka uviděl obrázek krásné princezny.
Kupec mu vyprávěl příběh o princezně, kterou zaklel zlý čaroděj Brundibác do trnkového keře, který je až na kraji světa.
Jaroslav jel přes hory a doly, přes potoky a řeky, lesy a louky, v zimě i horku. Zastavil se na louce, kde si chvilku odpočinul. Zeptal se stařenky, která šla právě kolem, na cestu. Ta mu řekla: „Jéjej, chlapče, to musíš ještě hodně daleko.“ Jaroslav nemeškal a jel, až se dostal na velkou louku. Tam si chvilku pospal. Jak se probudil, uslyšel tenoučký hlásek: „Pít, prosím, pít!“ Jaroslav se začal rozhlížet, ale nic neviděl. A najednou zase:“Prosím pít. Pomozte mi, trochu vody.“ Zase se rozhlížel, ale nikoho kolem dokola neviděl. Šel za hlasem, až se ocitl u trnkového keře. Najednou v něm uviděl tvář té krásné princezny z obrázku. Ta k němu promluvila: „Když mi přineseš trochu vody a zaliješ keř, tím prolomíš kouzlo Brundibáce a mě vysvobodíš.“
Jaroslav se vydal pro vodu, protože v okolí bylo všechno vyschlé. Vodu přece jenom našel, nabral ji do nádoby, odjel s ní za princeznou. Když dojel ke keři, vodu v nádobě neměl. Zkoušel to znova, ale pořád měl nádobu prázdnou. Byl nešťastný. Sedel si ke keři a rozplakal se. Uronil slzu, ta dopadla na keř a zalila jej.. Rázem se strhla velká vichřice, zablýsklo se a Jaroslav usnul. Až se probudil, uviděl princeznu před sebou. Jaroslav odvezl princeznu domů a byla velká svatba a pokud neumřeli, tak šťastně žijí dodnes.
                                                                 Adam Borusík, 9.a
 

Sdílejte!