Hodonín – rodné město T. G. Masaryka

Blíží se jaro a my jsme se po týdnu, ve kterém nás téměř každodenně provázelo sluníčko, těšili na sobotu, abychom podnikli další výlet v rámci našeho turistického kroužku. Náladu se nám ale snažila trochu pokazit ostražitá rosnička školy, paní Trubačíková. Ta po zhlédnutí všech zpravodajských serverů, které se věnují problematice předpovědi počasí, vyřkla nekompromisní ortel. V sobotu bude celý den pršet!

Zcela upřímně musím konstatovat, že někteří z nás se skutečně pesimistickou předpovědí a ranním deštěm nechali odradit, a tak se nás na staroměstském vlakovém nádraží v sobotu ráno sešlo méně, než jsme očekávali. Náladu nám ovšem okamžitě zlepšila rozesmátá a natěšená p. uč. Magdálková, která nás svým entuziasmem a dobrou náladou nakazila a naladila na celý den, který měl proběhnout bez jakýchkoliv problémů a ve vynikající náladě.

Vlakem jsme se v rychlosti přesunuli do Hodonína a pěšky prošli dlouhou Národní třídu, která nám svým názvem mohla připomenout události sametové revoluce, a dále jsme kolem radnice zamířili k tzv. Zámečku, Masarykovu muzeu v Hodoníně. Čekala nás výstava věnovaná životu našeho prvního prezidenta, Tomáše Garrigua Masaryka, a ruské carské dynastii Romanovců.

Paní průvodkyně nám slíbila, že z časových důvodů celou výstavu pouze tzv. „proletíme“ a že má pro nás připravenou prohlídku kratší, stručnější, ořezanou až na dřeň. Oproti očekávání jsme v muzeu strávili asi o dvě hodiny déle a byli jsme vděční za spoustu detailních informací, které jsme načerpali, a ještě vděčnější za to, že jsme neabsolvovali prohlídku delší. Každopádně si na nás paní průvodkyně udělala čas mimořádně i v sobotu a tímto bychom jí za to chtěli velmi poděkovat.

Po krátké přestávce na oběd, kterou jsme strávili v ne zcela dobře fungující pizzerii, jsme se přesunuli do ZOO v Hodoníně. Samostatná i společná prohlídka různých pavilonů s krásnými zvířátky v každém z nás jistě zanechala individuální dojmy a každý z nás si vzpomene na něco jiného. Já si např. vzpomenu na velmi smutného až depresivního šimpanze, některá děvčata nejvíce zaujali krásní plameňáci a pavilon ptáků.

A pak už nás čekala jenom cesta domů, která proběhla velmi rychle, až nás trochu zamrzelo, že už se náš další výlet chýlí ke konci a na další se budeme těšit celý dlouhý měsíc.

Sdílejte!