Když zapadne slunce …

Je léto. Slunce zapadlo, schovalo se do své měkké postýlky.Začala noc. Ale teplý vánek fouká dál. Dál načechrává stromům jejich zelené listí. Ptáci schovali svoje noty a odešli do svých domovů, i ryby přestaly lapat po malých muškách. Ale ne všichni odešli do svých doupat, naopak jiní se probouzí. Sova otevírá své oči a pátrá po myších, které se nestihly schovat, jinak je čeká jistá smrt. Jejich život skončí v pařátech opeřeného dravce. Lišce svítí její hbitá kukadla, která stejně jako sova hledá něco k snědku.
Ve vesnici taky už skoro všechno spí. Tu a tam zaštěká pes, který cítí lupiče, kočka líně protáhne své hbité tělo, které skoro celý den leželo na střeše jako kus pohozené látky. Vydává se na lov. I když doma dostala teplé mléko, stejně ji vede touha postarat se o sebe sama, dokázat jim, že je ještě samostatná, že nečeká na dvounožce, až jí donesou něco k snědku. Obratně seskočí se střechy, rozhlédne se,  jestli ji nezpozoroval nějaký pes. Nejvíce ze všech zvířat nesnáší psy. Naposledy se rozhlédne a vyrazí. Zamířila k lesu. V lese se vyzná.  Už jako malá byla zvědavá, co se skrývá za zeleným závojem. Dnes ví, kde mají myši svoje obydlí. Stačí se jen skrčit a čekat. Někdy čekávala i celé hodiny, než malá, nezkušená myš vyleze z nory. Ale ne, co to slyší?…….Štěkot, ten hrozný PSÍ  štěkot, který drásá uši, rve bubínky a vůbec je celý takový pronikavý. Ale na to teď není čas, teď musí řešit, kam se schovat. Její oči už pracují a rozhlíží se, i svaly jsou připravené skočit či se rozběhnout. Už je slyší. Má to! Co neumí pes a kočka ano. Pes neumí určitě lozit na stromy (ona by zas nedokázala třeba zakousnout lišku). Stačí tři, čtyři šplhy a je v bezpečí. Teď jen najít dostupný strom, kde by si mohla lehnout na větev a koukat na ty ozubené bestie. Dá se do běhu a pátrá po stromu. A je  na větvi. Na větvi, v bezpečí. Spokojeně přede, klidně vydechuje. Ale kde se tu ty potvory vzaly, že by hajnému utekli? Né. To by neudělali. ,,Ryto, Argo, k noze! No, copak neslyšíte!“ volal hajný z dálky. Psi jen smutně zakňučeli a vydali se za svým pánem. Kočka ještě chvíli počkala a pak teprve seskočila dolů. Když je tu hajný, musí být již ráno? Ano. Vidí, jak se slunce dere ven. Úplně zapomněla na čas. Ale ještě nesplnila svůj cíl, ulovit si SAMA něco na jídlo. ,,Čičičičíčí čiči, Macku,“ ozvalo se od statku. To byla Julie, šestiletá holčička, dcera sedláka, kde kočka žije. Tu má kočka nejraději. Hbitě přeleze plot. Hned ucítí lahodnou vůni masa. Julie si sedne vedle kočky a čeká, až dojí. ,,Kde se touláš?“ zeptala se poté, co kočka dojedla a zabořila svůj nos do měkké srsti Macka. Ten jen klidně vrní a přemýšlí, že zítra vyjde dřív.                                                    Katka Zelinková,9.a
    

Sdílejte!